Návrh manifestu STD

Svítá. Východ slunce je tak krásný. Proč jen si ho nemůžeš užít? Ach tak… Včera tě vyhodili z práce. Prý zeštíhlení veřejného sektoru. Nu, ty zeštíhlíš určitě. I tvoje děti. Nejstarší už asi nedostuduje. Bylo přeci zavedeno školné. Jak má dcera dostudovat? Vždyť musí chodit do práce, aby pomohla tobě, svobodné matce, živit rodinu, a aby si mohla zaplatit ubytování na koleji… A teď ještě bude muset hradit školné! ̶ Co dělat? Půjčíš si? Každá půjčka je přeci tak výhodná… Teď však nepůjdeš do banky ty, teď banka zavítá k tobě. Exekuce. Odvrátíš oči k zemi. Jak se jen někdo může radovat z takové hlouposti, jako východ slunce? Snad jen malé děti.

Ukradli nám úsměv z tváře. Jsme rozhněvaní!

Prší. Vzpomínáš, že když jsi byl malý, radoval ses z deště. Běhal jsi a chytal kapky do pusy. Teď jsi stár a tvůj svět se smrskl na malý areál domova důchodců. Vzpomínáš na své děti. Vzpomínají i ony na tebe? Asi ne, už dva roky jsi je neviděl. Ale to je pochopitelné, mají příliš starostí. A jak ti to jednou vysvětlil jistý mladík, který tě málem srazil na přechodu: Jsi ekonomicky neproduktivní, ani by tě škoda nebylo. Společnosti nic nepřinášíš, a on ti, chudák, musí platit tvůj důchod ze svých daní!! Chudák! Jen si říkáš, z čeho by bez tvé generace ty daně platil.

Vyhazují nás jako odpadky. Jsme rozhněvaní!

Je teplý, letní večer, vyšla první hvězda. Procházíš se parkem. Pláčeš. Je přeci noc a nikdo tě nevidí. Včera jsi poprvé uhodil svou dívku. Jak jsi to mohl udělat? Cožpak ji nemiluješ? Kdo ví, možná už ne. Proč se pořád plete do tvých osobních věcí? Co jí je do toho, s kým chodíš na pivo? Že prý Honza s Lubošem zašli příliš daleko. No tak zbili bezdomovce, no a co? Vždyť to beztak byl přistěhovalec. Ty nám přece berou práci, říkal jsi jí. Ale ona pořád mlela, že se nemohl bránit a tak. Tak jsi zařval: Drž už hubu! A pak… Vzpomínáš si, jak jsi s ní před dvěma lety šel zrovna tímhle parkem. Tehdy jste plánovali, jak si zařídíte byt, a kolik budete mít dětí. Hádali jste se, jak se mají jmenovat. Jenže pak jste ukončili školu a od té doby pracujete oba jen na dobu určitou, nebo vůbec. Bydlení jste nenašli, pořád oba žijete u rodičů. Všechno je to na nic.

Obrací náš vztek proti těm, kdo jsou na tom ještě hůř. A dokonce i proti těm, které milujeme. Jsme rozhněvaní!

Jdeš do školy a máš radost! Město zapadlo sněhem a vše je tak jiné! Tiché. Auta moc nejezdí. Proč ti lidé nadávají? Sníš o tom, že jednou vytvoříš největší sochu z ledu na světě! Ukazovali ledové sochy ve zprávách… A taky tam ukazovali hladomor v Africe. Bylo ti těch lidí líto. Ptal ses doma, proč je hladomor. Někde jsi přece slyšel, že lidé můžou vytvořit více jídla, než spotřebují?! Tatínek pokrčil rameny. Zeptal ses tedy tatínka svého kamaráda Jardy. Jó Jarda - to je skvělý kamarád, všichni ho obdivují. Nosí každý den jiné značkové oblečení a má nejlepší počítač. Jardův tatínek říkal, že ti lidé MUSÍ být chudí, že to tak prostě je, a že nic lepšího než kapitalismus tu ještě nebylo. A že se o tom budete učit ve škole. Jardův tatínek vydělává šestkrát tolik, než tvůj. Jak se ten Jarda má! Někdy se za svého tatínka stydíš. Ale máš ho rád. Sníš, že až budeš veliký, tak budeš vydělávat ještě šeskrát víc, než Jardův tatínek!

Oni dokonce pokřivili sny našich dětí. Jsme rozhněvaní!

Ale kdo jsou ti oni? Ti kdo nám vládnou? Politici? „Máme přeci demokracii, politici jsou naši zastupitelé“, prohlásí služebný intelektuál povýšeně.

Ano, zastupitelé to určitě jsou. Ale nezastupují NÁS!

Politici zastupují zájmy bank, které netvoří nic, ale mají všechno. Politici zastupují zájmy velkých korporací, které ničí naši planetu a životy milionů lidí. Politici zastupují své zájmy a zájmy těch, kdo jim zaplatili bezduché volební kampaně, či zajistili skrytou propagaci v médiích. Jsou to zastupitelé: Těch, kdo je denně podplácejí, nebo jim vyhrožují, aby nezapomněli, komu mají sloužit. Politici zastupují moc peněz.

„Demokracie je nejlepší ze špatných režimů“, ohradí se automaticky služebný intelektuál.

Je to ale opravdu demokracie? Anebo jen slovo? „Nic lepšího, než co je teď, existovat nemůže“… Není právě TO argument diktatury?! Co se stane z člověka, který neusiluje o to, být lepším? Co nastane ve společnosti, kterou tato výmluva nasytí jako jed a paralyzuje všechny, kterým zůstala alespoň špetka svědomí? Pod taktovkou mocných se z kultury stává konzumní balast, podobný přemaštěným brambůrkům, vzdělání je redukováno na deformaci člověka ku prospěchu jeho budoucích zaměstnavatelů. Kvalitní zdravotní péče se stává výsadou bohatých. Léky jsou úspěšné, když se jich hodně prodá, ne když zachraňují životy. Věda se přestává zajímat o podstatu lidské duše, radši se bude zajímat o to, jak správně uspořádat zboží na regálech: Jen aby si lidé koupili ještě více laciných nesmyslů, které nepotřebují, jen aby nezjistili, že štěstí se nedá koupit v akci. Pozorujeme všudypřítomný úpadek.

A pak přijde ekonomická krize. Odborníci na ekonomii, ti co vždy všechno věděli a shovívavě nás poučovali, najednou nevěřícně kroutí hlavami. Nepříjemné překvapení, zní z časopisů pro bohaté! Překvapení? Ne, logický důsledek struktury naší společnosti. Trhy zachvátí panika. Co dělat? Nejdřív požádají o pomoc stát. Ten jim vyhoví, neboť stát jsou oni. A tak z veřejných peněz plynou nepředstavitelné sumy do kapes těch nejbohatších. Zatímco se miliony lidí na světě propadají kvůli krizi do ještě větší bídy, majetky novodobých velmožů ještě narostou. Dle pravidel jejich ekonomického systému však vzniká nerovnováha. Výdaje státu jsou příliš veliké. Jak to vyrovnat? Mocní na to brzy přijdou, vezmou peníze nám.

Začíná nevídané mediální vymývání mozků. Žijeme si nad poměry, musíme utahovat opasky. My, co vše vytvořili, prý parazitujeme na těch, kdo nám vše berou! Ti, co nepracují, nás vyhodili z práce, ale zároveň nám tvrdí, že my nechceme pracovat! Nakonec jsme to snad my, kdo způsobil hospodářskou krizi!?

Strašákem dneška se stal státní dluh. Byli jsme to ale my, kdo vytvořil systém, ve kterém se prostřednictvím peněz vše stává automaticky majetkem bank? Byli jsme to my, kdo vytvořil systém, ve kterém musí veřejnost odevzdat veškeré svoje produkt lichvářům, jen aby si u nich poté půjčovala na dluh, protože jinak by nezajistila ani své základní fungování? Anebo snad budeme věřit tomu, že banky si své bohatství vytvořili sami? Že makléři svými spekulacemi, pokřikováním na burze a okrádáním jeden druhého i nás všech vytvořili hodnoty? Budeme snad věřit, že peníze se dají jíst?

ONI Z NÁS DĚLAJÍ HLUPÁKY, PONÍŽILI NAŠI DŮSTOJNOST. PROTO JSME ROZHNĚVANÍ!

Ale neznáme jen hněv, v našich srdcích plane naděje. Tu nám ještě nevzali a my si ji nenecháme vzít. Hlásíme se o slovo! My rozhněvaní jsme všude! Někde již otřásáme pilíři moci, jako v Tunisku, v Egyptě, ve Španělsku či v Řecku. Jinde se teprve probouzíme. A jsme i zde, v České Republice!

Budeme společně hledat cestu ven. Začneme se scházet. Navzdory jejich ironickým úsměvům budeme hledat cestu ke společnosti, ve které budeme sami kontrolovat naše životy. Bude nás víc a víc, úsměv na jejich tvářích vystřídají obavy, přehlížení vystřídá represe. My však půjdeme pořád dál, směrem ke společnosti, kde důstojnost a sebe-naplnění už nebude romantický sen. Bude to dlouhá cesta, zažijeme vzestupy i pády. Ale my jsme trpěliví.

Neutečeme se k prolhaným opozičním stranám, víme, že chyba je v systému samotném. Nestaneme se sluhy Modrých, ani Oranžových, Rudých, Hnědých, ani Zelených. Neuvěříme těm, kdo nám slibují zbytky ze své hostiny, jen aby udrželi tento podvodný systém v chodu a aby mohli být vystřídáni jinými, kteří nás okradou pod rouškou krásných slov o rozpočtové odpovědnosti.

Oni nás nezastupují!

MY JSME ROZHNĚVANÍ A CHCEME SKUTEČNOU DEMOKRACII!

Zítřek si musíme vytvořit my sami. Dnes!

Oni bez nás nedokážou nic, my bez nich dokážeme všechno!

ULICE JSOU NAŠE, NÁMĚSTÍ JSOU NAŠE!

SVĚT PATŘÍ NÁM!